„ Žiji živý život a ochutnávám všechny jeho příchutě “

Jsem někdo, kdo miluje život, protože život je čistý a nevinný, to jen my mu připisujeme barvy a chutě podle našeho vnitřního světa, takže život je takový, jaký je a my tu takovost můžeme vidět podle sebe. Učím se přijímat a milovat všechny své aspekty, protože v tom se skrývá cesta. Stejně jako milovat vše nepříjemné a každý problém, protože on mi ukazuje, co v životě potřebuji změnit. Přijímat se takovou, jaká jsem a i tak přijímat ostatní. A to nejkrásnější, znovuobjevovat vnitřní svobodu, protože jako děti jsme ji žily, jen naše mysl ji zastínila a my žijeme s parazitem (ego, mysl), co pojídá naší energii a vytváří filtry přes náš zrak tím, jak komentuje a povídá. Svoboda je přítomnost, je to moment, kdy všechny hlasy v hlavě utichnou, žádný komentátor nekomentuje a my vnímáme náš dech a prostor okolo nás vidíme čistě. K této svobodě vede cesta sebelásky a sebepřijetí, kdy očišťujeme vše, co jsme se doposud naučili, abychom se vrátili zpět k té dětské nevinnosti, radosti a zvědavosti.

„ Každý den se můžeme budit s vděčností za to, že jsme dostali další den života a je jen nás, jak s tím dnem naložíme “

Provádím VEDENÝMI MEDITACEMI. Meditace je pro mě lékem, pomocí kterého nahlížím do sebe a přináším světlo a klid do částí, které potřebují pozornost. 
Vytvořila jsem meditace a postupy, které mně samotné pomohly se uzdravit a pracovat s traumaty.
Dále sdílím TECHNIKY SEBELÁSKY a pohledy na život, které nám pomáhají si uvědomit vlastní hodnotu a nastavit si, jaký život budeme žít.
Pracuji s AFIRMACEMI a MANIFESTACÍ života. 
LEKTORUJI JÓGU a sdílím původní principy jógy, jako je PRANAYAMA.

Příběh o počátku mého života

Hned ze začátku chci napsat, že toto není příběh, u kterého byste mě měli litovat nebo soudit. Je to jeden nádherný život, který začal, tak, jak začal a já jsem za každou zkušenost v něm neuvěřitelně vděčná a teď zpětně když to píšu v tom vidím ten obrovský smysl a to, proč jsem dostala tyto situace do života.

Miluji se a respektuji svou minulost a to je důvodem, proč Vám mohu ukázat každé zákoutí mé duše a otevřít příběh, kterým jsem si prošla. Tak pokud máte chuť nahlédnout do mé minulosti, prosím, najděte v tom tu nejdůležitější myšlenku a tou je to, že dokážete naprosto cokoli a že ať je vaše trauma sebevětší, Vy jste ti jediní, kdo ho dokážou vyléčit a to právě tím, že ho přijmete, dáte mu čas a budete ho milovat.

Jednoho dne se stalo, že má biologická maminka počala mě, vlastně si není uplně tak jistá s kým, ale nějaké tušení má. A tak to začalo, ona jako samoživitelka a matka už jednoho úžasného chlapečka, čekala další dítko a po celou dobu, kdy já jsem byla v bříšku trpěla tím, že se mě bude muset vzdát. Co se tedy stalo? Veškeré utrpení a bolest z ní přešla do mě jako do plodu. Jsem si jistá, že každé miminko toto cítí a moc dobře ví, že ten pocit bezpečí a lásky, co by mělo zažívat, se pro něj stává utrpením.
V den porodu jsem byla vyvolána na dřívější porod, což ovlivnilo to, jak moc v životě budu rozhodná, protože když dítěti vezmete jeho první životní volbu, je pak nerozhodný a váhavý.
Hned po porodu jsem byla odebrána a dána do kojeneckého ústavu. Asi je Vám všem jasné, že to, co každé dítě na světe potřebuje, je láska a něha. Jediné, co dítě zná je tlukot srdce jeho matky a já najednou byla bez toho jediného, co jsem znala a naprosto sama. Po dobu půl roku jsem ležela v kojeneckém ústavu a čekala na svou úžasnou maminku. Za tu dobu v kojeneckém ústavu se stalo to, že jsem se propadla do vibrace zrady (celý svět funguje na úrovni vibrací a podle toho, jakou máte vibraci, si přitahuje tu stejnou do svého života). Takže začátek mého života byl rozhodnut prožít ve zradě a zlosti na celý svět ba i celý vesmír.
Zajímavé bylo, že jsem se narodila s vrozenou vadou rozštěpu patra a měla jsem slabou kůži na levé noze a dokonce slabé srdíčko. Maminka kterou jsem dostala do života mi dala tolik lásky, že dva měsíce po adopci se všechny problémy ztratily a vyléčily. Což znamená, že z vlastní zkušenosti vím, že všechny vrozené problémy dětí jsou pouze zrcadlem jejich rodičů a pokud se rodič změní, změní se i stav dítěte. Má biologická mamka má ještě brášku a sestřičku a bráška měl stejné problémy jako já, jenže jemu zůstaly, protože byl ve vibracích, které tu nemoc způsobily.
Ještě vesmírná hra čísel, já jsem narozena 27.1.1995 a maminka co mě dostala 27.9.1959.
No jako miminko jsem byla výstavní hyperaktivní čertík, no možná d’ábel, takže mamka někdy byla opravdu šťastná za to, co to dostala do života za parťáka. Ještě je dobré zmínit, že mamka si mě vzala jako samoživitelka, takže žádný otec v mém životě nikdy nebyl.

Nastoupila jsem do školky, kde už se kompletně začala projevovat má vibrace zrady a tak jsem sklízela ve svém okolí pouze odmítnutí a problémy. Učitelky mě nedokázaly zvládnout, protože jsem byla rychlejší a nějak tak možná i vyčůranější než ony. A co se stane, když dítě začne být odmítáno a začne poslouchat, jak je zlobivé a nezvladatelné? Stane se tím, co slyší a co o něm říkají ostatní. Takže školku si pamatuji tak možná ze závěsu, kde jsem spala, abych nerušila ostatní děti a pak z toho, jak si nemám s kým hrát, protože rodiče věděli, že to je to zlobivé dítě a tak nabádali potomky, ať se se mnou nebaví.

To, že jsem hyperaktivní (v té době ADHD ještě nikdo neznal a bylo to prostě jen neposedné, špatně vychované dítě) se rychle rozkřiklo a tak když jsem přišla na školu všichni už věděli, že se se mnou nemají bavit. Hlavně to věděla paní třídní učitelka. Naprosto rozumím, že nikdy do té doby takové dítě nezažila a nechápala. Ono když odejdete z vyučování domů, protože Vám to nepřipadá zajímavé a nechápete proč byste tam měli být a z jakého nařízení to máte dodržovat, je celkem výjimečný. No chápu, že to se mnou určitě bylo těžké, sotva sebe zvládám teď já sama. Víte, nikdo neviděl tu obrovskou bolest, co ve mně byla a tak nevěděl, že to, proč zlobím je, že se snažím získat pozornost a v překladu vlastně jen křičím, že mi chybí láska, že mám v sobě obrovskou bolest a nevím, jak si s ní poradit. Dopadlo to tak, že po celou dobu prvního stupně jsem neměla přátele a naopak jsem zažila celkem zajímavou šikanu a věřím, že jsem musela i já být ze své strany opravdu zlá, protože celý život jsem jen slyšela, že jsem špatná a zlá a když něco takového posloucháte dost dlouho, tak se stane, že tomu uvěříte a ještě navíc jako dítě.
No má milovaná maminka se mnou chodila, co 3 měsíce do psychologické poradny, protože učitelka na nás podávala všelijaké stížnosti a dokonce se mě snažila poslat do zvláštní školy. (Povedlo se jí to pouze na 2 měsíce mě poslat do nějaké speciální smíšené třídy několika ročníku, ale to dlouho nevydrželo).
Byla mi diagnostikovaná dyslexie a dysgrafie a k tomu ale též nadprůměrné IQ a opravdu velký intelekt. Ono moc dobře si pamatuji, že jsem byla opravdu vědomá a nechtěla jsem mít respekt k člověku, co není dobrým (ale to jsem neviděla, že je to protože v sobě též nosí bolest), proto jsem raději dávala své sympatie a poslouchala uklízečku.

V dobu, kdy jsem přestoupila na druhý ročník, už mi začalo více docházet, co se děje a nešlo z toho kolotoče ven. Byla jsem ve třídě, co mě nenáviděla a neměla jsem přátele. Vnitřně jsem neuvěřitelně moc trpěla a tak jsem se rozhodla dobrovolně opouštět své tělo a žít v příbězích o tom, jak mě někdo přijde zachránit a nejlépe pro mě přiletí vrtulník mé pravé rodiny a odvezou si mě nějak na rodinné panství. Jenže i o mé úprosné prosení všeho o to, aby se něco stalo, se vše jen zhoršovalo. Začala jsem trhat svou duši na kousky, protože jsem uvěřila, že jsem zlým člověkem, že opravdu si nezasloužím žít a vše, co o mně říkali, ve mně vytvořilo mého vlastního soudce, co už bez přičinění druhých, se týral sám. Jediné, co jsem dělala bylo, že jsem chodila do školy a ze školy hned domů se dívat na seriály a k tomu hromadu jídla. Jedla jsem všechno, co mi přišlo pod ruce a bez zastavení, protože jídlo se stalo mým jediným přítelem a symbolizovalo pro mě lásku, která mi tak moc chyběla. A to znamenalo, že já ve 13 letech měla extrémní obezitu (100 kilo) a věřte, že to na šikaně moc nepřidalo.

Někdy v 7. třídě jsem se seznámila s nově přišlou spolužačkou z vedlejší třídy, která na tom byla velmi podobně a tak jsme si opravdu sedly. Byly jsme nejlepšími kamarádkami a to nám oběma dodalo sílu. K tomu jsem ještě od mamky dostala pejska, kterému jsem mohla dát lásku a to vše změnilo. Za pouhé dva měsíce prázdnin jsem zhubla okolo 30 kilo, protože jsem běhala každý den s pejsem, měla kamarádku a nebyla zavřená doma s jídlem. (Proto moc dobře vím, že tento typ tuku byl pouze známka ochrany před světem a měl mě chránit, když už nebyla potřeba a já se cítila silnější, tak mohl odejít).

Takže přišla na řadu 8. třída a my s kamarádkou jsme se cítily lépe a tak se vše otočilo. I přesto, že šikana v mé třídě pokračovala, jsem se cítila skvěle, protože hned o třídu dál byl někdo, kdo mě měl rád.
Jenže protože nám s kamarádkou bylo tak moc ublíženo, potřebovaly jsme si tu bolest nějakým způsobem vylít ven. Něco, jako když se cítíte, že nestojíte za nic, ale když někoho druhého ponížíte, Vaše ego Vám dá na chvilku pocítit úlevu (to je motiv každého útočníka). Takže jsme začaly s kamarádkou škodit okolí. Nebylo to úplně jako šikana, spíš jsme si takovou extrémně vtipnou srandou dělaly ze všeho legraci. Mluvily se všemi a neustále jako retardi, pořvávaly jako paviáni a hlavně se hrozně moc smály všemu. Jenže to nám nějak tak nestačilo a tak jsme začaly tu srandu provozovat ve větším množství. Házely jsme po ulici vajíčka, stříkaly na lidi kečup, solily je solí nebo o ně rozmačkaly nějaký ten zákusek.
Dál to pokračovalo krádežemi oblečení, protože jsme přeci chtěly vypadat dobře a tak jsme začaly brát, co se nám kde líbilo.
Toto bylo hlavně způsobené tím, že má maminka po smrti babičky musela živit celý obrovský barák, kde platila sipo 8000,- a s její výplatou v té době lisařky 12000,- si asi dovedete představit, že po zaplacení všeho, jsme neměly dost často na jídlo a opravdu jsem si nemohla dovolit ani většinu věcí do školy (je pravdou, že mamka se snažila, jak jen mohla, ale dopadalo to tak, že spíše celý volný čas seděla utrápená a počítala, jak vše zaplatí).
No zpět k našemu lumpaření. Přibližně po roce už policii nebavilo nás neustále krýt a tak při jednom z našich zábavných úletů zakročila a nebylo to nic hezkého. Měly jsme naprostý zákaz se vídat, problém to byl obrovský, protože spousta lidí na nás podala trestní oznámení, takže další zastávka, kde jsem se měla vidět s kamarádkou byl soud. Z důvodu, že já měla celé dětství prochozené u psychologů a psychiatrů jako problematické dítě, tak mamka musela začít jednat, aby mě rovnou od soudu neposlali do pasťáku, takže našla jedno středisko výchovné péče, kam se posílají nezvladatelné děti jen na dva měsíce na pobytí s psychology a posouzení. No a tak jsem si sbalila věci a plná očekávání (pamatuji si, že jsem byla celkem dost zvědavá) jsem odjela na dva měsíce do tohoto centra a tam se hodně věcí změnilo. Každý den jsme měli hodinu práva a já z toho byla naprosto nadšená a chtěla se dozvědět víc, takže volba střední školy byla jasná a já věděla, že si přeji být právničkou. Ze střediska poslali zprávy o tom, jak jsem milé dítko, takže u soudu to vše proběhlo dobře a dostala jsem podmínku.

Po návratu jsme se celkem dost zklidnily a já začala objevovat „svět“. Mamka mi vždy věřila (no ona neměla na vybranou, protože když řekla ne, já jsem to naprosto nerespektovala a dělala si naprosto, co jsem chtěla, takže se s tím spíše smířila). Objevování probíhalo tak, že protože v mém městě jsem přátele neměla a všichni mě naopak šikanovali, začala jsem jezdit do vedlejších měst nebo chodit před různé školy. Vždy jsem přijela do nějakého města, sedla si na nějaké místo, kde chodilo hodně lidí a začala se přátelit. Přátelství nikdy nevydržela dlouho, protože jsem to v sobě neměla ani trošku srovnané a stále jsem žila ve vibraci zrady, takže po chvílích se přátelství ukončila a já jela zase na jiné místo a seznamovala se s dalšími lidmi.

Dále jsem nastoupila na střední školu, kde jsem vydržela dva měsíce. Přestoupila na další, kde jsem byla do konce pololetí a dále pak na další, kde jsem byla do konce prvního školního roku. O školu jsem upřímně moc zájem nejevila a chodila spíše za ní než do ní. Vlastně skoro úplně za ní. (Vždy jsem si vše uměla zařídit, takže mě vždy vzali na další školu a já věděla přesně jak na to, aby z toho, že tam nechodím, nebyly problémy).
Po mé psychické stránce u mě začala bulimie a anorexie opravdu naplno, měla jsem obrovský strach, že bych například znovu přibrala a stále jsem chtěla být hezčí a hezčí, aby mě lidi měli více rádi. Pamatuji si, že jsem si dokonce vytvořila knížku o anorexii a bulimii a psala si tam různé motivace pro anorektičky typu nekopej si hrob svou vidličkou.
Vnitřně to jediné, po čem jsem toužila bylo přijetí a to, aby mě někdo měl rád a paradoxně, když mě měl rád, tak už jsem jeho přízeň nepotřebovala a začala jsem hledat někoho dalšího, u koho bych si mohla získat přízeň a v tomto kruhu jsem se potácela přibližně rok.

Stalo se též to, že můj první sexuální zážitek byl z velké části znásilněním, kdy jsem z toho utekla a vytvořil se tedy další vibrační blok a to blok, že má sexuální oblast byla ve vibraci zneužití. Takže všechny další sexuální prožitky se nesly v hladině toho, že se se mnou někdo vyspal a pak už o mě nestál. Plus to bylo ještě podpořeno tím, že jediné, co jsem chtěla, tak byl zájem a pozornost, tak jsem spala s velkým množstvím kluků, jen abych se jim zavděčila a vnitřně si dokázala, že když mě chtějí, tak za něco tedy stojím, ale místo toho se stalo to, že velká většina se se mnou vyspala a už dál jsem je neviděla a tak po roce mého sexuálního zkoumání, jsem se zablokovala úplně a ze strachu z dalšího využití jsem sexualitu viděla jako něco nečistého a špatného.
Do toho všeho jsem začala pít a celkem i dost hulit. Takže takový mix naprosto všeho.
Od dalšího roku jsem nastoupila do prváku do Moravské Třebové na sociálně správní činnost se zaměřením na právo a protože to byla škola, na kterou jsem opravdu chtěla kvůli právu, tak jsem tam i vydržela a za školu chodila tak polovinu školní docházky. Víte, to se projevilo na kolektivu a opět jsem nebyla zrovna oblíbenkyní třídy, spíš se všichni zlobili, že do té školy nechodím a umím si to vše zařídit a okecat. Měla jsem dar a to ten, že jsem se uměla domluvit a vysvětlit a to jen díky mé mamce, protože ona mě odmalička stavěla před všechny problémy. Když přišel problém ze školy, tak vždy jsem byla já ta, která se musela omluvit a vyřešit situaci a vždy trvala na tom, ať se to vše řeší se mnou a né s ní.
V té době se mi začala více rozvíjet sociální fobie a bulimie, vždy ty dvě šly tak společně. Protože ve škole nebylo moc přátel a já neměla motivaci tam chodit, tak mě přepadaly stavy, kdy jsem prostě ráno nebyla schopná vstát a jít do té školy, prostě to nešlo, bála jsem se tam dojít, bála jsem se toho, čím mi ublíží a opravdu jsem tolikrát i došla na to nádraží, že tam pojedu, ale nemohla jsem nastoupit. Doma s jídlem a záchodem jsem se cítila bezpečně. Nikdo mě neviděl a nemohl mě soudit a tak jsem celé dny jedna a zvracela.

Bulimie fungovala tak, že v momentě, kdy jsem si přišla nemilovaná, jsem okamžitě potřebovala něco sníst (jídlo pro mě byla láska) a pak, když jsem se přejedla, nemohla jsem dopustit, abych přibrala a tak jsem to chtěla ze stresu vzít zpět a dopadlo to tak, že jsem jídlo vyzvracela, ale jelikož jsem si tím ublížila a můj vnitřní hlas mě opět trestal znovu jsem potřebovala jíst (lásku) a znovu se to celé opakovalo. (Toto je základní model bulimie).

Sociální fobie fungovala tak, že když jsem si nepřišla dostatečně dobrá, (nebo to jsem si pokud mé ego nevymyslelo, proč bych měla být dobrá nepřipadala pořád) nemohla jsem jít ven, prostě mě to nepustilo a chtěla jsem být zavřená doma a s nikým nekomunikovat (toto má 90% lidí na tomto světě, prakticky každý, kdo se cítí otrávený a nechce se mu nic dělat a nebo jít ven trpí tímto, myslí si, že není dostatečně dobrý a tak je raději zavřený doma).

Po prvním ročníku jsem na škole potkala přítele a tak se mi do ní začalo chodit lépe, jenže díky tomu, že jsem byla naprosto brilantní psychický tyran a on se neuměl bránit psychicky, mě začal tlouci. Takže jsem 2 roky byla ve vztahu, kde jsme si vlastně vůbec nerozuměli, já nemohla sdílet sexualitu a bylo to pro mě vždy něco naprosto nepříjemného a ještě k tomu mě tloukl. Dopadlo to tak, že jsem opět nabrala obrovské množství tuku a naprosto propadla do přejídání, ale protože jsme byli neustále spolu, bulimii jsem už tolik neprojevovala. Byla jsem vlastně dva roky zavřená doma, kdy jsem hrála hry a jedla a koukala na seriály. Tradá to jest můj první vztah.
Po 2 letech to přátelé už nevydrželi a když už jsem byla na extrémní hranici s váhou a tím, že jsem byla pouze doma mi to kamarádka přišla sdělit a já se podívala do zrcadla a uviděla pravdu. Naprostou trosku. To vedlo k tomu, že mě kamarádi pozvali ven na jednu akci a ta končila telefonátem, že se rozcházíme a né tak jak dřív, že hned budu volat zpět, ať se vrátí, ale tak, že už se nikdy neuvidíme a ono to tak opravdu bylo.

Naprosto zničená, jsem se snažila najít cestu, jak sebe vyléčit a vesmír mi poslal úžasnou paní, potkala jí moje mamka v parku a protože to byla právnička a kinezioložka, tak mi nabídla práci, že jí pomohu s žalobami a ona mě za to bude léčit.
Pomaličku jsem se seznamovala s duchovnem a sama sebou a nějak se otevírat různým možnostem.

V tu dobu jsem se seznámila s další skvělou kamarádkou a s tou jsem začala jezdit po párty a celkem hodně pít, až tak, že to dost často končilo nějakou tou rvačkou, protože jsem byla stále uvnitř sebe byla plná zloby a bolesti a vyvolat nějakou potyčku a poprat se, jí ze mě uvolňovalo (proto agresivní lidé jsou Ti, co jsou plní zloby a bolesti a nevědí, jak jí ze sebe dostat ven).
Jednoho dne mi volala paní kinezioložka, že do města, kde jsem bydlela, přijede jogín z Indie a bude vyučovat meditaci a tak mě pozvala, ať jdu s ní, v tu dobu mi bylo 17.
Ten den se změnilo vše. Vůbec jsem nevěděla, co si pod tím mám představit, ale šla jsem. Vtipné na tom bylo, že jsem tam přišla naprosto zmalovaná a v rudých šatech, odbarvených vlasech a tak trošku mimo.

No, ale ve chvíli, kdy jsem vstoupila do místnosti a začala poprvé v mém životě cítit vibrace, jako by se celá místnost chvěla a to chvění rozechvělo mě samotnou (mám dar cítit nejvyšší vibrace, které z lidí nebo míst vibrují). Sedla jsem si do meditace a i přesto, že má mysl se vysmívala asi naprosto všemu a každému, tak nějaká část byla opravdu pozorná a cítila se šťastná, že je tam, kde má být.

V první meditaci se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Dostala jsem dar nádherné vize. Vize, kde jako orel (v tu dobu jsem ještě nevěděla, že mým šamanským zvířetem je orel) letím nad vyprahlou pustinou, kde se vůbec nic nenachází a mám v ní naprosto pro mě běžné pocity beznaděje a prázdnoty. Po chvíli se objevil široká tunel, který se však po dobu letu neustále zmenšoval, až najednou jsem vyletěla do úplně malého otvoru, který v sobě měl světlo a tam jsem najednou cítila něco neuvěřitelného. Cítila jsem to, co teď běžně zažívám a to svobodu, přítomnost, vědomí a to, co je opravdu spojení se s božstvím. Viděla jsem překrásnou krajinu, plnou vůní a barev, vody, stromů a věděla jsem, že když si stanovím pevnou disciplínu, tak z toho prvního světa pomocí té disciplíny mohu být tady. A to bylo to nejdůležitější, co jsem mohla zažít. V tu chvíli jsem věděla, kde jsem a velmi přesně jsem věděla, kam mám namířeno, protože ty pocity, co jsem cítila poprvé v životě, jsem chtěla zažívat neustála, cítit tu lásku a klid. Měla jsem opravdu štěstí, protože Ritodgata (ten jogín) si mě zavolal k sobě a začal se mě ptát a tak nějak nasměrovávat na tu správnou cestu. Samozřejmě jsem se hned všech lidí chytla a šla dokonce i k jeho překladatelce a organizátorce domu na víc meditací a víc technik, co dělal, jako bonus pro své přátele. Věděla jsem, že potřebuji využít každou sekundu na to, získat víc informací k tomu, se osvobodit od toho, co cítím a dostat se k té lásce. Po několika dnech mi řekl, že mu mohu říkat dědeček. Dále mi nabídl i přesto, že jsem neměla peníze na to zaplatit semináře, ať s ním jedu na Slovensko, kde je týdenní velký seminář a protože věděl, že jsem na to neměla penízky, dal mi to zdarma. Už po těchto pár dnech jsem se naprosto změnila a hned si sbalila vše a odjela vlakem na Slovensko, učit se dalším možnostem, jak být opravdu spokojená. Hned po příjezdu na Slovensko všichni začali mluvit, že na ten seminář přijede i velmi speciální generační šamanka a že to je něco speciálního. A po chvíli jsem pochopila, když se ta žena ukázala ve dveřích. Pochopila jsem, co jsou andělé a proč se svatým maluje svatozář nad hlavou, ona zářila, zářila jako anděl a já jen při pohledu na ní začala plakat.

Pokračování příště…

Shamanka Brigitte Wingelmayr

Nádherné video o tom, co Brigitte dělá.

Umění doteku

Web: bt7.at

Maitrí Ritodgata Mahasthita

Mnoho lidí jezdí za Ritodgatou přímo do jeho Ašrámu v Kerale, ale je též možnost se s s ním setkat jednou ročně v Česku a též na jiných místech Evropy.

Dokument natočený o způsobu, jak Ritodgata léčí rakovinu.